Plesání

Když je to období plesů, tak jsem taky jeden navštívila, a to ples mojí střední školy Obchodní akademie v Porubě. Tento rok poprvé jsme ho měli v Garáži v Martinově. Byla tam fakt vtipná slečna, která prodávala lístky. Kamarádovi, kterému je 29, řekla o občanku a vůbec neuměla počítat (vracela víc peněz). Dále bylo u vstupu a u šaten neskutečně moc lidí a mě to fakt lezlo na nervy, ale překonala jsem to a byla jsem ráda, protože prostor Garáže je na ples ideální a skvěle jsem se bavila. Jsem ráda, že jsem zase všechny viděla a zatančila si :) Joo a nejde se nezmínit o tom, jak kluci celý ples měli hlad a stále se ladovali tyčinkama a chipsy. A Iva jim poradila, ať se jdou zeptat dolů k baru, že tam budou něco mít, ale oni byli nějak líní tam jít. A jak jsem s Martinem odcházela, zjistili jsme, že tam mají chlebíčky. To mě fakt pobavilo.. :-D
            

Tyhle lidi neznám, ale ta fotka je opravdu zajimavá :-D

 A pilo se vínečko.

René Magritte

Když jsme byli s Martinem na výstavě Monet - Warhol v Praze, zaujal mě tam obraz, který jsem už z vidění znala, ale nevěděla jsem, kdo ho namaloval. Byl to belgický surrealistický malíř René Magritte a jeho obraz s dvěmi jablky. Od té doby je mi tento malíř stále blíže, a proto jsem se rozhodla, že zde o něm něco napíšu.

Někteří kritici se domnívají, že obrazy milenců se zahalenými tvářemi mají spojitost se sebevraždou jeho matky. René viděl, jak utonulou vytahovali z vody, přes obličej měla přetaženou košili.

 Zde je fotka Reného Magritta, kterou vyfotil Lothar Wolleh. Fotka mě na první pohled zaujala, je velice povedená, ne?

Na jeho obrazech se mi líbí, že ve mě vyvolávají jakousi touhu, příjít na to, co chtěl autor říct, jaké byly jeho myšlenky..?

A nakonec bych zde neměla zapomenout vložit obraz, který mám na ploše svého počítače :)

Bohumil Hrabal

 Konečně jsem se dostala ke knížce od Bohumila Hrabala, ve které jsou tři novely. První novelu "Ostře sledované vlaky" jsem viděla zfilmovanou. Nemůžu říct, že film nebyl přesně zpracován podle knihy, ale kniha se mi líbila více. Při čtení jsem se dokázala daleko více vcítit do postavy Miloše Hrmy a měla jsem opravdu na krajíčku.

Má oblíbená část: "Ten čas jsme ještě bydleli za městem, až potom jsme se přestěhovali do města, a já, že jsem byl zvyklý na samotu, jak jsme do města přijížděli, celý svět se mi úžil. Od té doby, jen když jsem vyšel za město, jedině tak jsem vydechl. A zase, jak jsem se vracel, jak se přes most úžily ulice a uličky, úžil jsem se i já, pořád jsem měl a mám a budu mít dojem, že za každým oknem jsou nejmíň jedny oči, které se na mne dívají. Když mě někdo oslovil, červenal jsem se, protože jsem měl dojem, že všem lidem něco na mně vadí."

Novela "Taneční hodiny pro starší a pokročilé" není tak známá a také nebyla zfilmovaná. Když jsem ji začala číst, nic jsem o ni nevěděla, a tak jsem byla překvapená, že věta po stránce stále nekončí. Pak se mi to vyjasnilo, zjistila jsem, že jde o výprávění strýce Pepina (určitě ho všichni znáte z filmu Postřižiny). Jedna věta na cca50 stránek mi dala opravdu zabrat. Ale na druhou stranu můžu říct, že pro mě toto dílo bylo právě tou jednou větou zajimavé, takový symbol ukecanosti vyprávěče.

Pasáže, které mě zaujaly: "...a ještě si troufám, že vám udělám červený lakýrky, jako jsem udělal sestře doktora Karafiáta, která byla krasavice, ale měla skleněný voko, to je nepříjemný, protože nevíte, co s tím vokem vyvede, jeden čepičář mi řekl, byl s takovou v biografu, vona kejchla a to voko ji zaležělo a o přestávce museli ho hledat pod křeslama, a když ho našla, tak ho opucovala, zvedla víčko, a lup ho!.."

"...mně se ale stal ten případ, že při raportu, když vyvolávali jména těch, který padli, jmenovali i mě, i narození štymovalo, povídám, ale já jsem živej! a dali mě k rapotru a dostal jsem patnáct dní arest, že jsem mluvil při raportu,..."

A teď si už musím jít přečíst třetí novelu "Obsluhoval jsem anglického krále". Byla jsem na zfilmované verzi kdysi se školou v kině. Film se mi líbil, takže kniha asi také bude :) Tak huráá na ni!

Divadlo

Divadlo..Vždy jsem ho navštěvovala více než kino. O víkendu jsem navštívila divadlo Antonína Dvořáka v Ostravě. Hráli činohru Velkolepost vyvolených. Režisér Janusz Klimsa znovu přivedl na jeviště přes 300 let starou hru anglického dramatika Williama Congreva. To, že byla tato hra napsaná před tolika lety, ale hře nijak neškodí. Hlavní témata této hry jsou stále aktuální-peníze, nevěra, zrada a také alkohol. Jde o konverzační komedii, takže bylo opravdu důležité sledovat repliky. Ze začátku jsem měla problém se zařazením postav a vztahů mezi nimi, ale brzy jsem se zoorientovala, takže to hře na kvalitě určitě neubírá. Herci představení zahráli skvěle a já se s nimi sžila. Šlo z nich přímo cítit, jak je baví hrát. Jsem ráda, že jsem navštívila nějakou méně známou hru, většinou když jsem si vybírala hru, jsem hry autorů, které jsem neznala, hned zavrhla a raději jsem šla na něco pro mě známějšího. Lesklé kostýmy dávaly představení šťávu. I když se mi některé vůbec nelíbily, musím uznat, že se do hry opravdu hodily. Jména postav byla složitá, ale to ke hře a k době jejího napsání také sedělo, myslím, že vůbec nevadí, že si pamatuji jen jedno, protože to není vůbec důležité. Pro mě to byl skvělý zážitek. Pokud uvažujete, co podniknout ve volném čase a máte rádi divadlo, tak vřele doporučuji :)

Favourite

Miluju hudbu. Na světě je tolik kapel, je pořád, co poslouchat a já někdy nevím, co poslouchat dříve. Mám ale pár kapel, ke kterým se stále vracím. Tady jsou :)